Svobodné zednářství má v českých zemích dlouhou tradici, sahající podle doložitelných pramenů do roku 1741, kdy byla založena nejstarší pražská lóže saským generálem Rutowskym. K vrcholnému rozkvětu došlo za vlády Josefa II. a jeho bratra Leopolda II. v osmdesátých a na počátku devadesátých let 18. století, s nástupem císaře Františka na trůn však bylo zakázáno (roku 1794) v souvislosti s obavami z revolučních myšlenek z Francie.
Hnutí se vždy šířilo bez rozdílu hranic a od počátku mělo výrazně nadnárodní charakter. Nejlépe můžeme osvětlit povahu zednářství té doby na jeho patrně největší osobnosti v habsburských dědičných zemích, vynikajícím vědci, Ignáci rytíři Bornovi, který svým životem a konáním patří, z dnešního hlediska, do národních dějin německých, rumunských, maďarských, slovenských, českých a rakouských. Při tomto „nadnárodním“ charakteru však hnutí sehrávalo, a to jak v Uhrách, tak i v Českém království a v Rakousku, výraznou roli v procesu, který je historiky označován jako „národní obrození“. Členy řádu byli historici Ignác Cornova, bibliotékář univerzitní knihovny Rafael Ungar a moravský historiograf Otto Steinbach z Kranichsteinu, kteří významně přispěli ke vzniku novověké české historické a literární vědy a tím k postupnému uvědomování národní identity. Svobodní zednáři stáli u zrodu většiny moderních vědeckých a kulturních institucí v zemi: České královské společnosti nauk, Českého technického učení, Národního muzea v Praze i Moravského zemského muzea v Brně, dnešní Národní galerie. Hrabě Kinigl, dlouholetý zednářský nadšenec, byl ideovým autorem návrhu Stavovského divadla, mezi pražskými osobnostmi nacházíme intendanta Stavovského divadla Karla Wahra a významného herce této scény Christa. Zednáři založili, podporovali a vedli pražský sirotčinec sv. Jana Křtitele, ve kterém se vzdělávalo až 800 chlapců i dívek, z nichž někteří dokončili svá studia na pražské univerzitě. Již zmiňovaný hrabě Kinigl spolu s dalšími bratry založil pražský ústav pro hluchoněmé, který byl čtvrtým ústavem tohoto druhu na světě vůbec a bez přerušení kontinuity působí v nádherné novorenesanční budově na úpatí pražského Petřína dodnes.
Po vzniku Československé republiky v roce 1918 došlo po více než sto dvacetileté odmlce i k legalizaci řádu. Opojeni nabytím samostatnosti, soustřeďovali se českoslovenští zednáři na službu vlasti a republika v nich zase spatřovala jakýsi elitní předvoj nově budované republikánské společnosti. Spíše než bohaté tradice 18. století působily na československé bratry vzory velkých zednářských obcí především ve Francii a Velké Británii. Postupně se zde shromažďovali představitelé československé inteligence, lékaři, vědci, diplomaté, státní úředníci. I přes rychlý růst lóží si však početní převahu udržela německá Velkolóže Lessing zu den Drei Ringen s četnými lóžemi československých Němců v řadě měst celého Československa. Zajímavým útvarem byly jazykově smíšené lóže zvané „Most“, ve kterých se pracovalo střídavě česky a německy, respektive slovensky a maďarsky. Pod tlakem nacistického ohrožení ve třicátých letech dosáhli čeští i němečtí příslušníci řádu velmi úzkých a bratrských vztahů. Samotné „československé“ zednářství začalo ztrácet svůj původně vyhraněný nacionální charakter, který je do určité míry stavěl do rozporu s pojetím bratrského řetězu obepínajícího Zemi. Budoucí historiky hnuti v předmnichovské republice čeká nelehký, ale o to záslužnější úkol, ujmout se zpracování historie německých lóží v Československu, pracujících patrně na vysoké zednářské úrovni, které představovaly ojedinělé světlo naděje v napjatých národnostních vztazích první republiky.
Dnešní české zednářství, které po odmlce zaviněn é desetiletími vlády totalitních režimů již deset let v zemi opět působí, navazuje na slavné historické tradice, především však hledá své místo v moderní společnosti. Čeští zednáři k této zásadní otázce svého raison d´étre přistupují zodpovědně, a to je snad příčinou toho, že o nich na veřejnosti zatím mnoho neslyšíme. Snadno pak dochází k tomu, že jsou zaměňováni s různými v ČR rovněž působícími „elitními“ společnostmi a kluby, které se však od tohoto hnutí odlišují podstatou své činnosti. Smyslem svobodného zednářství je dnes především odkrýt a poskytnout prostor pro jedince, který chce pracovat na vnitřní transformaci své osobnosti, či, jak říkají zednáři, na „opracovávání hrubého kamene“. Specifickým rysem této „práce na hrubém kameni“ je jednak to, že se k ní hledající rozhoduje zcela dobrovolně, že na sobě pracuje v soukromí, uchráněn různých „pochval“, ale i „kibicování“ širšího okolí, které má sklon raději hodnotit než pochopit, a že tuto svoji práci koná za účinné podpory svých bratří. Tato „práce na hrubém kameni“ se odehrává podle jistých staletími prověřených pravidel, respektovaných na základě dobrovolně přijaté disciplíny, a pod vedením zkušených mistrů. Pravidelné volby činovníků lóže však zabraňují vytvoření nějaké strnulé hierarchické struktury, nějaké „zednářské aristokracie“.
Je nesporné, že postup prací tak, jak je řád nabízí, souvisí s postupným odhalováním zednářských Tajemství. Tato Tajemství však nejsou zachycena v nějaké textové podobě, k jejich odhalování dochází uvnitř nitra zednáře samého. Bratři, kteří již prošli podobnou zkušeností, pak představují odpovídající zázemí pro individuální zrání hledajícího jedince. Celý proces je současně korigován diskusemi, které jsou součástí lóžové práce a které se řídí určitými pravidly, aby se nezvrhly v bezbřehou debatu, důvěrně známou celé české veřejnosti z různých politických a jiných disputací. Rozprava uvnitř lóže vlastně navazuje na dnes zapomenuté umění platónského dialogu, jehož smyslem bylo postupné objasňování daného tématu a nikoli utlučení protivníka argumenty.
Zatímco různá „vlivová“ seskupení klubového charakteru svým členům, rekrutujícím se ze společenské elity, zpravidla umožňují dále rozšiřovat jejich vliv a kontakty, přichází „hledající“ do svobodného zednářství prožít zkušenost odlišnou od těch, které mu nabízí profánní svět. Vstupem do lóže odkládá atributy svého společenského postavení a soustřeďuje se na „roli“, která je mu přidělena po určitou dobu, než díky ní nabude jisté zkušenosti, jaké nelze dosáhnout jiným způsobem. Struktura funkcí uvnitř lóže má vzestupný charakter – kdo by však po tomto „žebříku“ zbrkle spěchal nahoru, připravil by sám sebe o celistvost prožitku, kterou zednářství poskytuje coby metodu k nalezení integrity osobnosti. Nabízí se pak otázka, co by z takto „ošizeného“ přístupu dotyčný měl, když se na práci lóže zúčastňuje dobrovolně, obětuje jí svůj volný čas a nemá ani šanci „blýsknout“ se svojí „zednářskou kariérou“ na veřejnosti, neboť v tomto smyslu je zavázán o tom, co prožil uvnitř lóže, mlčet.
Zednářství je tedy moderní iniciační společností, která se snaží o duchovní růst svých členů. Samotný individuální růst však není konečným cílem a smyslem. Zednář nehledí rozvíjet svoji osobnost pro nějaký utilitární prospěch, jeho záměrem je odhodit balast různých osobnostních libostí a slabůstek, aby se stal platným pomocníkem svých bližních. Služba druhým – bez nároku na publicitu – je konečným smyslem procesu sebezdokonalování. V době hypertrofie publicity a reklamy se bratři snaží pracovat v tichém ústraní a věří, že je třeba dělit se o přízeň, které se jim dostalo, skromným a nenápadným způsobem. Místo přesvědčování o správnosti své cesty (kterou se vyčerpává mnoho „dobře“ míněných hnutí) soustřeďují své úsilí spíše na praktické stránky své služby, protože otázku „zásluh“ si už vyřešili v průběhu iniciační cesty. Jistě není třeba dodávat, že výše nastíněný ideál se naplňuje jen pomalu a těžce. Po deseti letech působení lóží v českých zemích teprve dozrává jejich struktura a bratří stále ještě spíše sbírají zkušenosti než „slouží“. Postupně si osvojuj í složitá pravidla zednářské práce a ve vzájemné diskusi tříbí nabyté zkušenosti. Jedním z výsledků této deset let trvající cesty je i rostoucí potřeba spolupráce dosud roztříštěných sil všech (či alespoň většiny) zednářských velkolóží, které v České republice působí. Je pochopitelné, že po desetiletích přervané tradice musela přijít pomoc zvenčí. Velký význam měly české exilové lóže, zásadní roli sehrála pomoc, která přicházela především z Británie, Francie, Itálie a Belgie. První pokusy o založení ilegální lóžové struktury se odehrály už v roce 1988, ještě za komunistické éry. V roce 1990 již byly v zásadě položeny základy dnešní struktury svobodného zednářství v Česku. Vzhledem k rozmanitosti zmíněných cest působí dnes v České republice vedle sebe pět tzv. zednářských obediencí, z nichž tři mají charakter velkolóže. Jde jak o obedience, které jsou součástí vyšších mezinárodních zednářských útvarů, tak obedience, které fungují na principu národním. Ale i tyto „národní“ velkolóže v počátcích devadesátých let vznikaly za účinné pomoci zahraničních bratří, respektive sester, a nějaký čas, než se rozvinuly a konsolidovaly, byly součástí velkolóží s centrem v některých evropských zemích. Po svém „osamostatnění“ zpravidla vstoupily dobrovolně do mezinárodních zednářských organizací a jako suverénní národní velkolóže se podílejí na mezinárodních setkáních.
Citlivá otázka rovnoprávnosti obou pohlaví se promítá i do struktury hnutí v českých zemích: vedle ryze mužských řádů zde působí i řády smíšené, kde spolu pracují muži i ženy, a první krůčky má za sebou i čistě ženské zednářství. Pozoruhodné je, že tato rozmanitost, která se zprvu zdála být překážkou lóžových prací, je v poslední době stále více vnímána jako „bohatost vyplývající z rozmanitosti“ a alespoň na neformální půdě dochází pravidelně ke spolupráci mezi českými zednáři. Rozdělení do jednotlivých obediencí přineslo v minulosti výhodu také v tom, že každá z nich nezávisle hledala své uplatnění ve specifických „službách veřejnosti“. Vznikla tak určitá pružnost, díky které se (v míře omezené dosud limitovanými prostředky a možnostmi) čeští zednáři snaží navázat jak na tradiční filantropické aktivity, tak i na tradice spojené s iniciativou na poli kultury a filosofie. Jak již vyplynulo z výše zmíněné charakteristiky hnutí, všechny tyto akce jsou prováděny bez publicity. Důležitý je výsledek, nikoli vlastní propagace. Této zásadě zůstávají lóže věrny. Rovněž se ponechává jejich volbě, zda se prezentují na internetu, či nikoli. Zdánlivá ne ochota zviditelňovat se příliš na veřejnosti neznamená, že lóže zůstávají trvale uzavřeny novým hledajícím. Způsob, jak je najít a oslovit, však stále zůstává jedním ze zednářských umění.
Závěrem lze říci, že v České republice pracuje zhruba okolo pěti set svobodných zednářů, scházejících se zhruba v patnácti lóžích v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Litoměřicích a jednom menším moravském městě. řada z nich úzce spolupracuje s lóžemi ve Francii, Německu, Belgii a Nizozemí. Postupně si české zednářství získává i mezinárodní uznáni. Především je oceňováno nadšení a neformálnost, které jsou příznačné pro každé hnutí v jeho počátcích. Publikační činnost je dosud omezena na příležitostné lóžové tisky, z nichž však některé dosahují vysoké bibliofilské úrovně. Obecně je pociťována potřeba soustavnějšího studia vlastních dějin hnutí. Studium historie řádu slouží i k reflexi současného postaveni zednářství v české společnosti. Dnešní situaci nelze srovnávat se stavem v 18. století, kdy v sobě lóže shromáždily většinu osvícensky orientované inteligence a díky vysokému počtu příslušníků z řad aristokracie disponovaly i značnými prostředky. V době mezi dvěma světovými válkami zednářské ideje pozoruhodně korespondovaly s ideologii nově vzniklého státu. V dnešní situaci řád nabízí spíše prověřenou, stabilní a dynamickou strukturu těm, kteří hledají cestu duchovního růstu a pociťují potřebu být neokázale prospěšnými svému okolí. Na dnešním „tržišti“ duchovních nauk představuje zednářství vážný krok, otevřený především směrem k budoucnosti.
Společnost Ignáce Borna v Praze (kolem roku 2000)