Ferenc Liszt

„Třetí den přišel zase. Čekalinskij začal tahat, ruce se mu třásly. Napravo padla dáma, nalevo eso.“Eso vyhrálo!“ řekl Heřman a odkryl kartu.“Vaše dáma prohrála,“ řekl laskavě Čekalinskij. Opravdu, místo esa měl Heřman pikovou dámu. V tu chvíli se mu zdálo, že piková dáma přimhouřila oči a ušklíbla se. „Dohrál se vší slávou,“ říkali hráči, když odešel od stolu.“

Tak končí jedna z nejímavějších zednářských povídek Piková dáma bratra zednáře Puškina. A zrovna tak romantický osud plný zvratů jako byl ten Heřmanův prožil jeden z velkých dobrodruhů devatenáctého století, zednář, lev salónů, Doctor honoris causa, abbé, učitel a mecenáš mnoha slavných hudebníků, spisovatel, a především pak klavírista a hudební skladatel či přesněji hudební skladatel a klavírista Ferenc Liszt či ještě přesněji Franz Ritter von Liszt.

Prý byl Liszt ve svém hudebním myšlení revoluční romantik, neboť používal polytonální postupy, modalitu směřující k uvolnění tonality a chromatiku, kdy některá témata mají dokonce dvanáctitónový charakter. Do značné míry uvolnil hudební formy. Teoreticky dokonce připustil možnost použití čtvrttónů. Svými myšlenkami v mnohém předznamenal hudbu 20. století. Tolik hodnocení kritiků, ti však po celý jeho život a bohužel do dnešních dnů viděli a vidí v tomto hudebníkovi především jeho interpretační talent. Prý dokázal při koncertním vystoupení postupně rozbít i několik klavírů a jeho hra byla natolik sugestivní, že se ho lidé až báli. Pokud se například sešel s Bedřichem Smetanou, ten s ním vždy hrál po celou noc a následně poté chodil po pražských hospůdkách a hovořil jen o setkání s Lisztem, zejména o tom vždy následně vyprávěl Janu Nerudovi. Smetana viděl v Lisztovi svůj velký vzor a také mu věnoval svůj první opus – Šest charakteristických skladeb. Na Lisztovo doporučení pak Smetana v roce 1851 spolu s Lístky do památníku tyto charakteristické skladby vydal u Františka Kistnera v Lipsku. Liszt vůbec celý svůj život někoho někam doporučoval, viděl-li, že má hudební talent. Ač Liszt později Smetanovi nepůjčil na založení jeho hudebního ústavu, v té době opravdu rozpůjčoval již mnohým, celoživotně Smetanu podporoval, mimo jiné i tím, že hrál a propagoval jeho skladby. Podařilo se mi zjistit, že k jedné Smetanově klavírní polce připsal Liszt neobyčejně působivý úvod a závěr.

Co bylo na Lisztovi tak nadpozemského či ďábelského? Byla to jen hra? Jistě ta musela být neskutečná. Tehdejším bulvárem byla často propírána, zejména pak jeho rivalita k jinému klavíristovi Sigismondovi Thalbergovi. Vyvrcholením jejich údajné rivality byl 31. březen roku 1837, kdy se měl konat benefiční koncert v pařížském paláci jisté kněžny Belgioso, a to šesti největších klavíristů té doby, kteří měli napsat klavírní variace na Belliniho pochod z opery Puritáni. Nicméně variace nebyly včas složeny a na tento večer nakonec dorazili pouze Liszt s Thalbergem. Liszt hrál mimo jiné jeho překrásný přepis Pacciniho opery Niobe a Thalberg na toto odpověděl strhujícím přepisem Rossiniho opery Mojžíš a Faraón. Kněžna Belgioso nakonec onen slavný klavírní duel šibalsky rozhodla tak, že prohlásila Thalberga za nejlepšího klavíristu světa a Liszta za jediného na světě. Později všech pět klavíristů svou variaci na ono Belliniho téma napsalo a zaslalo Lisztovi ke kompletaci. Ten poté připsal svou záměrně skromnou variaci, všech šest variací mistrovsky spojil v dílo s názvem Hexameron, přičemž Belliniho téma ještě dále propojil vlastním hudebním protinámětem. K celému dílu pak připsal bombastický závěr, který ve svém úvodu jemně ironizuje ostatní skladatele tohoto dílka, tedy Chopinovo tesklivé nokturno, A. Herzův oblíbený motiv perpetua mobile, C. Czernyho prakticky nehratelné pasáže, J. P. Pixisovy obtížné oktávy a především S. Thalbergovu slavnou jakoby tříruční ve skutečnosti však dvouruční hru. Skladba je to krásná, ale jako mnoho jiných Lisztových skladeb technicky zvládnutelná jen těmi nejlepšími klavíristy.

K Lisztově hypnotizujícímu hraní na klavír přispíval nejen jeho vzhled, ale také jeho dlouhé prsty, které mu umožnily hrát ty nejtěžší pasáže s maximální bravurou, jakož i jeho prvenství v hraní na klavír zpaměti. Také mu jistě pomohlo to, že veřejně vystupoval již od svých šesti let a také to, že jeho vídeňští učitelé byli vedle otcova vedení Carl Czerny ve výuce klavírní techniky a přednesu a Antonio Salieri ve výuce kompozice. Tato soukromá studia mu hradili bohatí uherští magnáti, kteří obdivovali jeho brilantní, precizní a silnou hru, tak jako i samotný Beethoven, který slyšel Lisztovo sólové vystoupení v roce 1823. Byť se Liszt při hře choval vždy poněkud teatrálně, nikdo mu nemohl vyčíst nic z techniky jeho hry, ta byla dle tehdejších kritiků i kolegů klavíristů a skladatelů nejen již od jeho uměleckých počátků zajímavá, ale především postupem času naprosto dokonalá.

Liszt byl neméně vynikající skladatel. Jeho obsáhlé dílo čítá na desítky orchestrálních a stovky klavírních děl. Nechci je jmenovat, neboť se skoro všechny dnes nehrají – a proč? Klavírista Leslie Howard, předseda Lisztovy společnosti v Londýně, jednou shrnul příčinu tohoto jevu u Lisztových čtyř Mefistofelových valčíků. Ač jsou tyto valčíky oproti Chopinovým hudebně nepochybně bohatší, nejsou systematicky tříděny, existují často v mnoha nepřehledných variacích, někdy jsou jejich poněkud avantgardní, dle mého názoru spíše ďábelské, momenty pro lecjakého interpreta překvapivé, a především pak jsou přednesově fyzicky těžké, ne-li pro mnohé až nehratelné. A Howard ví o čem mluví, jelikož sám dokonale dopsal poslední takty jeho čtvrtého Mefistofelova valčíku, podobně jako poslední takty Lisztova přepisu Mozartova Dona Giovanniho. Ale pokud budete mít možnost jít na hudbu Franze Liszta, jděte na ni, ať jsou to epická díla orchestrální jako Orfeus, Faustovská symfonie či Ostřihomská mše, nebo na jeho díla klavírní, a to nejen na jednu z mnoha, byť slavnou, Lisztovu píseň lásky, sonátu h mol či první klavírní koncert Es dur.

Liszt ač se v roce 1811 narodil v malém dříve uherském dnes rakouském městečku Raiding, byl kosmopolitně založený člověk. Na svůj maďarský původ však nikdy nezapomněl – například pro klavír napsal dokonalý přepis národní maďarské opery Hunyadi Laszló od Ferenze Erkela. Po letech strávených pod vedením jeho otce a již zmíněných vídeňských učitelů ve Vídni se Liszt nakonec usídlil jako již známý mladý nadějný interpret v Paříži. Zde se nedostal na konzervatoř, pravděpodobně proto, že byl cizincem. Proto se dále vzdělával soukromě a to v technice u italského skladatele Ferdinanda Paera a v kontrapunktu a fuze u skladatele Antonína Rejchy. V této době počíná psát mimo jiné jeho klavírní transkripce, parafráze a reminiscence na díla jiných autorů. Technika a originálnost Lisztových transkripcí nikdy nikdo nepřekonal. Jsou sami o sobě v mnohém originální, většinou těžko hratelné, poslechově vděčné, často přesahující v dokonalosti původního autora. Například, když Giacomo Meyerbeer slyšel přepis pro dva klavíry – konkrétně fantasii a fugu na chorál „Ad nos, ad salutarem undam“ své opery Prorok, pochopil velikost onoho díla a tak Lisztovi navrhl, že by rád tuto fantazii použil jako předehru k samotné opeře Prorok. Nejen, že by to byla nejdelší předehra v operní historii, dílo trvá skoro 25 minut, ale poté by byl zbytek opery zcela nezáživný, neboť Lizstův klavírní přepis mnohonásobně přesahuje samotnou Meyerbeerovu předlohu (a to i přes to, že již sama ona opera je uměleckým zážitkem).

Byť byl mladý Liszt v Paříži již známým hudebníkem, poté co v roce 1832 slyšel hrát Niccola Paganiniho na charitativním koncertu na pomoc nemocným postižených pařížskou cholerovou epidemií, rozhodl se ještě více studovat klavírní hru s cílem stát se skutečně velkým klavírním virtuózem. Zároveň ho jistě i tento koncert motivoval k jeho rozhodnutí podporovat druhé charitativní koncertní činností. Současně svými klavírními přepisy začal také pomáhat rozšiřovat díla jiných autorů, například se snažil klavírní transkripcí o propagaci Berliozova Benvenuta Celinniho.

V životě Liszta hrály významnou roli ženy, ač se nikdy neoženil. Řada jeho známostí stále přitahovala pozornost médií, například již jako mladý učitel hudby se v Paříži zamiloval do své žačky jisté Caroline de Saint-Cricq, jejíž otec jako ministr obchodu francouzského krále Karla X. tento vztah jako společensky nevhodný rázně přerušil. Především dvě ženy pak Liszta velmi dlouho provázely životem. V roce 1833 se v Paříži seznámil s vdanou hraběnkou Marií d’Algout, která opustila svou rodinu a se kterou měl Liszt celkem tři děti – Blandine, Cosimu a Daniela. Cosima se později stala známou jako manželka klavírního virtuóza a skladatele Hanse von Bülowa a poté, po jejich rozchodu, jako manželka Richarda Wagnera. Neustálé Lisztovo cestování tak jako všeobecné obdivování jeho klavírního umění způsobilo postupné upozaďování jeho milé a nakonec způsobilo úplné odcizení Liszta s Marií d’Algout. Na druhé straně se Liszt v této době věnoval nejen skládání hudebních děl, výuce klavírní hry talentovaných žáků tak jako samotné klavírní hře, ale také začal psát tehdy velmi populární eseje do Pařížské La Revue et Gazette musicale. Zejména o hudbě a jejích umělcích pak Liszt psal do konce jeho života. Často šlo o skutečně pozoruhodná díla, jak dokládá například ne zrovna právem kritizovaný jím sepsaný vůbec první Chopinův životopis. Mimo jiné se v této době začal věnovat též mecenášství, například finančně podporoval stavbu Beethovenova pomníku v Bonnu či výstavbu maďarské národní hudební školy, a to především z výtěžků jeho vždy dlouho předem vyprodaných koncertů. Ze stejného zdroje začal podporovat i mnoho hudebníků, především pak Richarda Wagnera.

Druhou Lisztovou životní družkou byla od roku 1847 opět vdaná žena, princezna Carolyne zu Sayn-Wittgenstein, kterou Liszt potkal při svém turné v Kyjevě. Poté, co se její manžel dozvěděl o jejím plánovaném útěku ze země, požádal cara Mikuláše I., aby mu pomohl. Ten rozkázal uzavřít ruské hranice, nicméně Liszt i s princeznou doslova na poslední chvíli hranice před jejich uzavřením projeli. Princezna Sayn-Wittgensteinová brzy rozpoznala Lisztův skladatelský talent a stále ho nutila skládat, naštěstí pro nás. Jedno z prvních velmi vyzrálých a originálních Lisztových děl, a kupodivu i občas veřejně hraných, se jménem Harmonie poetické a religiózní, složil Liszt pro Marii d’Algout. Nicméně nejen podle mého názoru se v tomto souboru skladeb původně nacházelo velmi zajímavé klavírní dílko se jménem Mariiny Litanie, které Liszt po sblížení s princeznou Sayn- Wittgensteinovou raději z díla vyčlenil a tak nikdy nepublikoval. Jako například v případě již zcela světského čtvrtého tzv. Zapomenutého valčíku., který se skutečně jako zcela zapomenutý znovu objevil až v 50-tých letech 20-tého století, bylo i toto dílko donedávna prakticky neznámé. Mimo jiné již v Harmoniích poetických a religiózních je vidět Lisztův moderní novátorský nápad, a to skládat tzv. programní hudbu, tedy stručně řečen o hudbu, která má něco konkrétního hudebně popsat.

Liszt během svého života zastával řadu významných funkcí, tedy například funkci kapelního mistra ve Výmaru, kde mimo jiné sám řídil původní premiéru Wagnerova Lohengrina. Po úmrtích jeho dcery Blandine v roce 1859 a následně syna Daniela v roce 1862 se Liszt stáhl z veřejného života a usídlil se v Římě, kde vstoupil k františkánům, přičemž v této době se věnoval především skládáním duchovní hudby. Nicméně jeho nespoutaný duch ho hnal zpět do světského života, a tak v roce 1869 přijímá pozvání do Výmaru, kde dává mistrovské hodiny klavíru. Později v roce 1871 je pozván do Budapešti vyučovat na Maďarskou hudební akademii, přičemž dále neustále cestuje. Umírá v roce 1886 ve věku 74 let v Bayreuthu během tamního hudebního festivalu.

Liszt měl ještě jednu slabost, a tím byla touha poznávat tajemství a zažívat dobrodružství, což se projevilo například v jeho skladatelské vášni týkající se zhudebňování Goetheho či Lenauova tajemného Fausta. Vždy toužil být příslušníkem nějaké ne právě volně přístupné organizace. Možná i proto se v mládí stal stoupencem Saint-Simonistů a později františkánem. Také se v průběhu života stal členem řady hudebních akademií, například byl členem Královské pruské Akademie umění či členem Akademie krásných umění v Paříži, na akademii v Könisbergu dokonce obdržel titul Doctor honoris causa. V roce 1859 pak, byť na vlastní žádost, získal v Rakousku rytířský titul.

V roce 1841, kdy byl již na vrcholu své kariéry, byl obklopen řadou tehdy velmi známých osobností z řad zednářů, mezi jinými to byl například již zmíněný francouzský skladatel německého původu Giacomo Meyerbeer či německý skladatel Albert Lo rtzing. Při pobytu ve Frankfurtu nad Mohanem byl navržen dnes ne příliš známým skladatelem Wilhelmem Speyerem ke vstupu do zednářské lóže „Zur Einigkeit“. Do této lože byl přijat jako učen 18. září 1841, přičemž jako hlavní důvod jeho přijetí je uváděno, cituji: „zum Zeichen seiner seit Jahren geübten Pflege der Menschlichkeit und Hilfeleistung“ (v překl.: „na znamení jeho mnohaleté konané péče o humanitu a pomoc druhým“). Liszt pobýval ve Frankfurtu jen pár dní, ale v souvislosti s jeho přijetím do zednářské lóže a také z důvodu místní nově založené Mozartově nadaci poprvé při svém veřejném koncertu uvedl své jedno z nejkrásnějších a také jím často uváděné dílo – již zmíněný přepis Mozartova Dona Giovanniho. V roce 1842 se Liszt se stal tovaryšem, a to v berlínské lóži „Zur Eintracht“, kde byl později povýšen i do mistrovského stupně. Ač se snažil docházet do zednářských lóží pravidelně a svou hrou na klavír obohacovat zednářské rituální práce, přeci jen byl stále na cestách. Z tohoto důvodu byl nakonec vyloučen jak z lóže „Zur Einigkeit“ tak z lóže „Zur Eintracht“. Se zednáři však zůstal ve spojení i nadále, jak dokazuje jeho jmenování čestným členem curyšské zednářské lóže „Modestia cum Libertate“ v roce 1845, tak jako později jeho jmenování čestným členem budapešťské zednářské lóže v roce 1870.

Dle mého názoru, své členství v bratrstvu Liszt skrýval, zejména proto, že byl i dvorním klavíristou a dokonce později i poradcem rakouského císaře Františka Josefa I. Vliv na jeho život jistě bratrstvo mělo, ale nevím, zda-li se tímto někdo blížeji zabýval. S ohledem na skutečnost, že se bohužel až tolik Lisztova hudba nehraje (ve srovnání např. se Chopinem) a mnoho se o něm v současnosti již nepíše (existují pouze spíše romantické životopisy, často poněkud přikrášlené), je velmi těžké posoudit, zda-li existují písemné listiny či svědectví jeho současníků hovořící o jeho vztahu k zednářství. Dá se říci, že to byl to živel, který přišel na rituální práce, kdy chtěl, a poté zase někam odjel.

Je zajímavé, že ač se nedá dokázat, že například Beethoven byl zednářem, byť pravděpodobně z důvodu jeho vleklých nemocí nebyl fyzicky schopen účastnit se rituálních prací, nedá se podobně s jistotou říci, která díla Ferenze Liszta jsou zednářská. Jistě, vycházel například z děl takových zednářských velikánů, jakými byl Puškin, jak je patrno z jeho přepisu Čajkovského polonézy z opery Evžen Oněgin, či Goethe, jak je patrno z Faustovské symfonie (existující ve verzi pro orchestr a ve verzi pro dva klavíry) či z mefistofelských valčíků. Psal dokonalé přepisy Mozartových děl, včetně Kouzelné flétny, či přepisy děl Meyerbeerových, Gounodových či Hummelových. Jeho skladatelská tvorba je jaksi záhadou, je téměř celá programní, většinou skládaná na podkladě nějaké básně, prózy, opery, písně či pověsti. Ale přesto je v ní ještě hlubší tajemství, které se pomalu odkrývá až při opakovaném poslechu jeho hudby. Čím více jeho hudbu posloucháme, tím spíše poznáme pod závojem extravagantností skrytý hlavní cíl jeho hudebního génia, a tím je prostá úcta k druhým.

Liszt celý život jako oslavovaný ale i nenáviděný potulný muzikant hledal světlo ze tmy, stabilitu, která mu chyběla, naplnění, které ani v hudbě zcela nenacházel. Často se mu do cesty dostala piková dáma, ale on ji s galantností jemu vlastní vložil zpátky do hry a hrál dál. Stejně jako Puškinův Heřman není a snad i nebude jednou zcela zapomenut, avšak je jen na nás, zda-li to dopustíme.

Daniel Robinson

Comments are closed.